Co je Camino de Santiago
Camino de Santiago – česky Svatojakubská cesta – je síť poutních tras, které vedou z různých míst Evropy (nebo světa) do španělského města Santiago de Compostela. Právě tam se podle legendy nachází hrob apoštola svatého Jakuba. Už ve středověku se sem lidé vydávali pěšky z celé Evropy, aby projevili svou víru, odčinili své hříchy, poděkovali, hledali smysl, nebo odpovědi. A chodí se dodnes.
Dnes už neputují jen věřící. Camino láká i ty, kteří hledají čas pro sebe, změnu, ztišení, novou inspiraci nebo prostě jen výzvu a krásnou cestu. Někteří poutníci vyrážejí rovnou od svého domu – tzv. z domova do Santiaga – jiní volí některou z oficiálních tras, které jsou značené, bezpečné a mají výbornou infrastrukturu.
Hlavní symboly pouti jsou žlutá šipka a mušle svatého Jakuba – značení, které vás bezpečně vede po celé trase. Všude po cestě najdete místa k přespání, občerstvení i setkání s dalšími poutníky. Právě to z Camino dělá něco víc než jen turistickou trasu – je to společenství, cesta, rituál, výprava.
Existuje celá řada oficiálních tras, z nichž mezi nejznámější patří:
- Camino Francés – nejklasičtější a nejfrekventovanější trasa, která začíná ve francouzském Saint-Jean-Pied-de-Port, překračuje Pyreneje a vede napříč severním Španělskem až do Santiaga.
- Camino del Norte – vede podél severního pobřeží Španělska a nabízí nádherné výhledy na oceán i hory.
- Camino Primitivo – nejstarší trasa, kterou šel i král Alfons II., začíná v Oviedu a je fyzicky náročnější, ale nádherná.
- Camino Portugués – trasa, která vede z Lisabonu nebo Porta přes severní Portugalsko až do Santiaga. Má vnitrozemskou i pobřežní variantu a získává stále větší oblibu.
Díky husté síti poutnických ubytoven (tzv. albergues), výbornému značení a přátelské atmosféře je Camino bezpečné i pro sólo poutníky. Ať už vyrážíte na pár dní, týdnů nebo měsíců, každá z cest je jiná – ale všechny vedou stejným směrem. Do Santiaga. A možná i trochu víc – k sobě.
Proč jsem se vydala na svatojakubskou pouť do Santiago de Compostela
Impuls přišel nečekaně, ale hluboko uvnitř ve mně byl asi už dávno. V roce 2018 jsme s rodinou cestovali obytným autem po evropských ekofarmách a na jedné z mých milovaných portugalských pláží jsem poprvé zahlédla poutníky s batohy, kteří procházeli podél pobřeží. Zjistila jsem, že jdou po Rybářské stezce – dálkové trase podél divokého západního pobřeží Portugalska. Okamžitě mě to uchvátilo. Byla to kombinace přírody, svobody a chůze, která mě okouzlila. V té době to ale s malými dětmi pro mě bylo něco naprosto vzdáleného. Ten sen ve mně ale zůstal.
O pět let později jsme žili ve španělské Málaze, děti byly větší. Vycítila jsem příležitost. Můj muž mě ve splnění snu podpořil – tajně mi koupil letenku – a já se na jaře 2023 vydala na svou první vícedenní pouť.
Dva týdny jsem šla napříč mým milovaným Portugalskem a naprosto jsem propadla kouzlu dlouhých pochodů. Zabalit si život do batohu a celé dny jen jít – to pro mě byla svoboda v nejčistší podobě. Tehdy jsem si nejen splnila svůj sen, ale objevila i svou novou životní vášeň. A odtud byl už jen krok ke svatojakubské pouti – tomu nejpůvodnějšímu vícedennímu pochodu lidstva.
Celý článek Rota Vicentina – Rybářská stezka v Portugalsku ZDE >>>
Proč jsem si vybrala právě Camino Portugués a variantu Camino da Costa
Portugalsko je moje srdcovka. Je to místo, kam jezdím už přes třicet let, kde se cítím nejšťastnější a kde mě znovu a znovu oslovuje jak krajina, tak lidé, jídlo i celková atmosféra. Když jsem se rozhodovala, kterou svatojakubskou trasu si pro svou další pouť vybrat, byla to vlastně docela jasná volba. Camino Portugués – tedy portugalská svatojakubská cesta – se propojila s mou láskou k téhle zemi.
Camino Portugués má hned několik variant: klasickou vnitrozemskou trasu, která vede přímo z Porta přes vnitrozemí směrem na sever, a pak pobřežní trasu, tzv. Camino da Costa, která sleduje oceán, pláže a větrné vesničky a města podél pobřeží. A právě tahle pobřežní varianta mě lákala nejvíc. Možnost jít podél oceánu, cítit jeho vůni, slyšet vlny a být neustále v blízkosti živlu, který tolik miluju.
I když jsem původně plánovala jít jen Camino da Costa, nakonec jsem trasu různě kombinovala – protože to je další výhoda portugalské cesty. V jednotlivých etapách se dá přecházet mezi variantami podle nálady, počasí, doporučení ostatních poutníků nebo i momentálního stavu těla a duše. Tohle volné ladění mi přišlo velmi osvobozující, mně tahle možnost přišla vhod v okamžiku, kdy na pobřeží byly silné bouře. A byla jsem za to nakonec moc ráda. Viděla jsem a zažila oboje a oboje bylo krásné.
Camino Portugués bývá označováno jako nejoblíbenější trasa mezi Čechy. Říká se, že je „plná Čechů“. Moje zkušenost to ale úplně nepotvrdila – během celé cesty jsem potkala jen tři Čechy. Zato Němců tam bylo opravdu hodně. A celkově působila tahle trasa hodně mezinárodně – potkávala jsem lidi z celého světa. Přesto si trasa zachovala klidnější charakter, než třeba rušnější Camino Francés.
Portugalská trasa je ideální i pro ty, kteří chtějí spojit snadnou trasu s putováním krásnou přírodou, příjemnými městy a jednoduchostí v plánování a jít dvěma krásnými zeměmi. Právě díky tomu všemu se stala tou pravou volbou i pro mě.
Camino Portugués: kudy se jde, co je potřeba vědět a jak to probíhá
Camino Portugués oficiálně začíná v Lisabonu, ale většina poutníků vyráží až z Porta – a právě tuhle variantu jsem si vybrala i já. Celková délka trasy z Porta do Santiaga de Compostela je přibližně 240–260 kilometrů, v závislosti na zvolené variantě.
Camino Portugués má totiž několik tras. Tou nejčastější volbou je vnitrozemská trasa (Central), která vede přímo na sever přes vnitrozemí, a pobřežní trasa (Camino da Costa), která sleduje linii oceánu. Tyto dvě varianty se ale dají mezi sebou kombinovat, protože se v několika bodech propojují. To je skvělé pro ty, kdo chtějí po cestě upravit směr podle nálady, počasí nebo doporučení ostatních poutníků – což jsem nakonec udělala i já.
Prvním místem, kde se pobřežní a vnitrozemská trasa kříží, je město Vila do Conde. Odtud se můžete rozhodnout, jestli se vydáte více do vnitrozemí, nebo budete dál pokračovat podél moře.
Dalším důležitým místem je městečko Caminha, které leží na břehu řeky Minho – přírodní hranice mezi Portugalskem a Španělskem. Tady stojíte před rozhodnutím: buď přeplujete řeku lodí (funguje tu krátká trajektová linka), a pokračujete dál po španělském pobřeží, nebo ještě zůstanete chvíli v Portugalsku a půjdete podél řeky do krásného hraničního městečka Valença do Minho, odkud přejdete po mostě do španělského města Tui. Tady se všechny varianty Camino Portugués opět spojují a pokračují už společnou trasou směrem do Santiaga.
Je tu ještě jedna zajímavá možnost – Camino Espiritual. Je to krásné krátké „odbočení“ od hlavní trasy, které se napojuje u města Pontevedra. Prodlouží cestu asi o jeden den, ale nabízí jedinečný zážitek: část trasy se pluje lodí po řece, po údajné původní cestě, po které bylo tělo sv. Jakuba přivezeno do Galicie. Pokud máte jeden nebo dva dny navíc, rozhodně to stojí za zvážení – slyšela jsem na tuhle variantu samé krásné ohlasy.
Denní vzdálenost si určujete sami. Nejčastěji poutníci chodí 20–25 kilometrů denně, ale potkala jsem i ty, kteří chodili míň, i ty, co šli přes 30. Skvělé je, že infrastruktura Camino je opravdu výborná – po celé trase najdete dostatek ubytování, kaváren, restaurací, obchodů, míst na odpočinek i přístup k vodě. Takže není potřeba nic dlouze plánovat dopředu – prostě jdete.
Je ale dobré se připravit na to, že Camino Portugués je trasa velmi pohodlná, ale tvrdá. Vede převážně po zpevněných cestách – asfalt, dláždění, betonové stezky. Místy projdete i lesními úseky, ale celkové převýšení je minimální a profil trasy je spíš rovinatý. Díky tomu je ideální pro ty, kteří se bojí náročného terénu – ale zároveň je extrémně důležité mít správnou obuv. Noha dostává na tvrdém povrchu zabrat, a tak doporučuji kvalitní tlumení a vychytané ponožky.
Ještě než se vydáte na cestu, určitě si pořiďte tzv. credencial – poutnický průkaz. Dá se koupit třeba v katedrále v Portu (za cca 2 €) a je to důležitý dokument, který vás opravňuje k ubytování v poutnických ubytovnách – tzv. albergues – ať už veřejných nebo soukromých. Navíc, pokud chcete získat Compostelu, tedy diplom poutníka, musíte ujít alespoň posledních 100 km a každý den z těchto etap nasbírat alespoň dvě razítka. Razítka se sbírají na ubytováních, v kavárnách, restauracích, infocentrech, památkách – často se z credencialu stává krásný vzpomínkový deník plný malých příběhů a zastavení.
Koupit se dá i předem on-line na oficiálních stránkách českého spolku Ultreia.
Ubytování na Camino: kde spát, jak rezervovat a čeho se nebát
Jedna z největších výhod Camino de Santiago – a platí to napříč všemi trasami – je naprosto skvělá dostupnost ubytování. Nemusíte tahat stan, nemusíte nic plánovat týdny dopředu. Po cestě je tak hustá síť možností, že se nestane, že by nebylo kde složit hlavu.
Albergues – ubytovny pro poutníky
Základní typ ubytování na Camino jsou tzv. albergues. To jsou jednoduché ubytovny určené přímo pro poutníky. K tomu, abyste se v nich mohli ubytovat, potřebujete mít svůj credencial – poutnický průkaz. V albergues se většinou spí ve vícelůžkových pokojích (někdy i desítky postelí v jedné místnosti), společně se sdílí sociální zařízení a často i kuchyňka nebo jídelní prostor.
Existuje několik typů albergue:
- Veřejné (municipální) – často nejlevnější, provozované městy nebo obcemi. Fungují většinou na principu „kdo dřív přijde, ten spí“ a rezervace nebývají možné.
- Církevní – provozované farnostmi, řády nebo dobrovolníky. Já jsem třeba jednu noc strávila u řeholních sester – byl to krásný zážitek. Některá církevní albergue fungují na dobrovolném příspěvku (donativo).
- Soukromé albergues – větší pohodlí, méně postelí na pokoji, často možnost rezervace předem (např. přes Booking, WhatsApp nebo přímo přes web).
Většina albergue stojí 10–18 eur za noc, církevní někdy méně, soukromé někdy o něco víc – ale stále velmi dostupné.
Hostely a penziony
Další možností jsou klasické hostely, které často fungují jako mix poutníků a běžných cestovatelů. Jsou většinou dostupné přes Booking.com, často se dají rezervovat dopředu a nabízí buď sdílené pokoje, nebo menší soukromé.
Pro ty, kdo preferují víc soukromí, jsou tu hotely, apartmány nebo soukromé pokoje v penzionech. Tyto možnosti bývají samozřejmě dražší a ne vždy jsou dostupné v každé etapě – ale v mnoha městech je najdete bez problému.
Je důležité počítat s tím, že cena za klasický pokoj se většinou vztahuje na dvě osoby – takže pokud jdete sami, je ubytování výrazně dražší. I proto se sólo poutníci často rozhodují pro albergues nebo hostely, kde platíte za lůžko, ne za pokoj.
Společné spaní – nečekaný zážitek
Když jsem šla svou první vícedenní cestu – Rota Vicentina v Portugalsku – byla pro mě sdílená ložnice největší obavou. Vzala jsem ji jako nutnost, protože jsem cestovala s minimálním rozpočtem. A nakonec to bylo jedno z největších překvapení. Zjistila jsem, že právě společné spaní, sdílené kuchyňky, večery u stolu a ranní balení vytvářejí mezi poutníky zvláštní propojení. Často vzniknou nečekaná přátelství, výměna tipů, společný smích i vzájemná pomoc.
A to platí i pro Camino. Jasně – někdy někdo chrápe, někdy je v noci hluk. Ale většinou panuje respekt a ticho. A pokud máte špunty do uší a trochu otevřenou mysl, může to být velmi obohacující zážitek.
Jak řešit rezervace?
Jsou v podstatě dvě cesty:
- Naplánovat vše dopředu – najít si ubytování podle etap, zarezervovat přes Booking, telefon nebo e-mail.
- Nechat to plynout – jít krok za krokem a hledat ubytování až po příchodu do dalšího města.
Já osobně preferuju druhou variantu. Díky husté síti albergue je to většinou bez problémů. Jen v hlavní sezóně (květen–září) může být potřeba vyrazit ráno dřív, pokud spíte ve veřejných albergue bez možnosti rezervace.
Já jsem to dělala tak, že jsem se v průběhu dne podívala, kam zhruba ten den dojdu, podívala se na možnosti ubytování a rozhodla se, zda to „risknu“ nebo si najdu něco, co jde zarezervovat. (viz níže aplikace na Camino)
Pokud bylo ten den cílem větší město, většinou jsem to nechala být a prostě šla, pokud to bylo nějaké místo, kde nebylo více možností, snažila jsem se zarezervovat si něco během dne. Dle mých zkušeností to tak dělala i většina dalších poutníků.
Orientace na cestě: značení, mapy a aplikace
Jedna z věcí, která mě na Camino opravdu překvapila, byla naprostá jednoduchost orientace. Cesta je totiž tak skvěle značená, že téměř vůbec nepotřebujete mapu – stačí koukat kolem sebe a jít.
Mušle a žluté šipky – vaši spolehliví průvodci
Hlavním symbolem svatojakubské pouti je žlutá šipka a mušle sv. Jakuba – a ty najdete opravdu na každém rohu. Jsou malované na zdech, dlažbě, sloupech, dopravních značkách i stromech. Nemusíte být žádný orientační běžec – prostě jdete, a když se rozhlédnete, značka tam vždycky někde je.
Za celou cestu si nevybavuju jediný moment, kdy bych musela sáhnout po mapě, protože bych nevěděla, kudy dál. Stačí „koukat a jít“. A pokud se náhodou zamotáte – třeba ve městě nebo při odbočce – trasa vás zase rychle navede zpět.
Kdy mapa přece jen přijde vhod
Mapu jsem použila jen jednou – a to kvůli počasí. Na pobřežní trase tak silně foukalo, že nebylo možné pokračovat dál podél moře. Musela jsem najít alternativní spojku do vnitrozemí, která nebyla značená, a napojit se o pár set metrů dál na hlavní trasu. V takových chvílích je fajn mít aplikaci s mapou, která ukáže vaši polohu a značení okolních tras.
Nejlepší aplikace na Camino
Na cestě jsem vyzkoušela několik aplikací – a nakonec u mě vyhrály dvě, které doporučuji každému poutníkovi. Stačí vám opravdu tyto dvě:
1. Camino Ninja
Skvělá, praktická aplikace, která:
- zobrazí vaši aktuální polohu na trase,
- ukáže všechna místa v okolí – restaurace, kavárny, obchody, ubytování,
- umožňuje filtrovat, kolik kilometrů ještě chcete jít,
- ukazuje, zda je ubytování rezervovatelné, a pokud ano, rovnou nabízí kontakt (telefon, WhatsApp, nebo odkaz na Booking).
Já jsem ji používala denně – často jsem si během odpoledne podívala, kolik ještě zvládnu ujít, našla si nejbližší ubytování a zarezervovala si ho přímo z aplikace. Díky tomu jsem měla klid a jistotu, že vím, kam dojdu.
2. Gronze
Druhá skvělá aplikace, ideální hlavně na orientaci v mapě.
- Vidíte na ní všechny trasy a varianty pouti.
- Ukazuje vaši aktuální pozici a okolní značky.
- Pomůže hlavně ve městech, kde je značení někdy trochu méně přehledné.
- Také ukazuje vzdálenosti mezi městy a ubytováními.
Spoustu poutníků používá právě kombinaci těchto dvou – a za mě je to plně dostačující. Jsou zdarma, fungují offline (pokud si předem stáhnete data), a používají je denně stovky poutníků po celé Evropě.
Je Camino bezpečné? A co když půjdu sama?
Tohle je jedna z nejčastějších otázek, kterou dostávám. A naprosto chápu proč – obzvlášť pokud plánujete vyrazit sami, nebo jste žena. Dobrá zpráva je, že Camino de Santiago patří k nejbezpečnějším dálkovým trasám v Evropě. A Camino Portugués není výjimkou.
I ve dnech, kdy jsem šla úplně sama a dlouho nikoho nepotkala, jsem věděla, že jdu cestou, kudy denně projdou stovky poutníků. A i kdybych si někde sedla a čekala, dřív nebo později někdo přijde. Ta přítomnost ostatních je vždycky někde poblíž – i když je zrovna nevidíte.
Obzvlášť na Camino Portugués, které je jednou z nejoblíbenějších tras, se stáváte jakousi samozřejmou součástí krajiny. V místech, kde jsou poutníci běžní, vás místní vnímají spíš jako přirozený proud. A přesto – nebo možná právě proto – je to velmi příjemné. Nikdo na vás nekouká divně, nikdo si vás nevšímá nechtěně moc. Naopak, v Portugalsku se lidé často usmívají, zdraví vás, přejí vám buen camino, rádi si prohodí pár slov – obzvlášť starší generace. Pokud zvládnete pár základních slov portugalsky nebo španělsky, otevřou se vám další krásné momenty.
Během celé cesty jsem nezažila žádnou nepříjemnost. Ani jsem neslyšela příběh od ostatních poutníků, který by vzbuzoval obavy. Naprostým standardem je, že Camino chodí ženy samy. Mladé holky, maminky, důchodkyně – všechny jdou, všechny jdou samy, a všechny to zvládnou. To samo o sobě vypovídá hodně.
Moje jediná osobní obava se týkala psů – ale to je spíš moje vlastní zkušenost, ne realita na Camino. Pár psů jsem cestou potkala, ale šlo o klidné vesnické zevlouny, kteří si mě vůbec nevšímali. A to bylo přesně to, co jsem potřebovala zažít.
Celkově jsem se cítila bezpečně, vřele přijatá, v klidu. Camino není místo, kde byste se museli bát – a právě to je možná jeden z důvodů, proč se tam lidé znovu a znovu vracejí.
Kolik to celé stojí: rozpočet na Camino Portugués
Jedna z nejčastějších otázek, které dostávám, zní: „Kolik to vlastně stojí?“ A přestože na to neexistuje jedna univerzální odpověď, dá se poměrně přesně odhadnout, s jakým rozpočtem počítat, pokud nechcete šetřit každé euro, ale zároveň nejdete „na styl hotelové dovolené“.
Letenka
Pokud vyrážíte na Camino Portugués, nejčastější variantou je letět do Porta. Letenky z Prahy (nebo okolních letišť) se podle sezóny pohybují mezi 2 000–5 000 Kč za zpáteční. Já to vnímám jako samostatnou položku mimo denní rozpočet – protože si ji koupíte dopředu.
Po skončení pouti je potřeba se ze Santiaga de Compostela dopravit zpět do Porta, odkud letíte domů.
- Využila jsem autobus, který mě stál kolem 30 €.
- Cesta trvá přibližně 3–4 hodiny, lístky se dají koupit online (např. ALSA, Flixbus) nebo na místě.
Denní rozpočet: kolik utratíte za den na pouti?
Tady už je odpověď víc individuální. Někteří poutníci jdou lowcost, spí jen v nejlevnějších albergues, jedí z obchodu nebo si vaří, jiní si čas od času dopřejí hotel a večeři s vínem. Ale pokud bych měla zprůměrovat náklady pro běžného poutníka, který:
- spí v albergues nebo hostelech (10–20 € za noc),
- jí meníčko pro poutníky v restauraci (10–12 € za kompletní oběd nebo večeři),
- dá si kávu, sladkost, něco v supermarketu,
- občas si rezervuje ubytování dopředu přes Booking nebo WhatsApp,
…tak mi to celé vychází na průměr 50 € na den. A to je částka, se kterou můžete reálně počítat.
Kolik to tedy vyjde celkem?
Pokud jdete trasu z Porta do Santiaga, která má cca 240–260 km a jdete ji kolem 10–14 dní (včetně jednoho dne volna nebo kratších etap), potom:
- Denní rozpočet: 50 € × 12 dní = 600 €
- Letenka: cca 2 500–4 000 Kč
- Doprava Santiago–Porto: cca 30 €
Takže celkové náklady za celou pouť se pohybují okolo 20 000 Kč, pokud neplánujete žádný extrém a držíte se rozumného standardu.
Co si vzít s sebou na Camino Portugués: moje zkušenosti s vybavením
Na Camino se dá vyrazit s minimem věcí. A zároveň je pár vychytávek, které vám můžou zásadně zpříjemnit život. Níže připravím kompletní seznam vybavení, ale tady bych chtěla vypíchnout to nejdůležitější, co se u poutníků na Camino Portugués opravdu řeší – a co mám vyzkoušené na vlastní kůži.
Batoh
Vystačíte si s batohem kolem 30-35 litrů, podle příruček byste se měli vejít do 10% své váhy. To mě se nepodařilo, měla jsem s počítačem, foťákem a všemi věcmi kolem 12 kilo, což je téměř dvojnásobek a stále to pro mě bylo přijatelné. V každém případě je důležité, aby vám batoh dobře seděl, měl vyztužená záda a bederní zapínání.
Spacák – ano, nebo ne?
Camino Portugués je trasa, kde je možné jít bez spacáku. Ve většině ubytoven najdete připravené přikrývky, deky, někdy i povlečené peřiny. Přesto jsem si spacák vzala – a musím říct, že bych to neměnila. Díky tomu jsem měla větší svobodu ve výběru ubytování a nemusela jsem nic řešit. Je to otázka osobních preferencí, ale spacák pro mě znamenal pohodlí, klid a žádné limity.
Ponožky z merina – zázrak pro nohy
Jedna z nejdůležitějších věcí. Pokud chcete předejít puchýřům a mít nohy v pohodě, nepodceňte ponožky. Ideálně merino ponožky – jsou prodyšné, antibakteriální, dají se nosit víc dní, nesmrdí, rychle schnou a chrání citlivá místa. Měla jsem české bezešvé ponožky s vyztužením v namáhaných zónách NORTHMAN a byla to luxusní výbava. Už jsem pár merino ponožek vyzkoušela, ale tohle byla úplně jiná třída. Mají ponožky určené přímo na trek. Stačí 2–3 páry. Vřele doporučuju.
Merino trička – méně je více
Merino má obrovské výhody: v létě chladí, v zimě hřeje, nesmrdí a dá se bez problémů prát v ruce. Měla jsem tři merino trička, ale s klidem bych si vystačila i se dvěma. Pokud je počasí slunečné, tričko večer přeperete a ráno je suché.
Boty – zásadní téma
Boty jsou na Camino nekonečné téma. Za mě jasně: nepotřebujete pohorky. Naopak – Camino Portugués je pohodlná trasa bez větších převýšení, ale zato vede z velké části po tvrdých površích (asfalt, dlažba), takže těžké pohorky by vás zbytečně zatížily.
Spousta lidí jde ve sportovních botách, běžeckých trailovkách nebo turistických teniskách. Puchýře bývají běžné, ale správně vybrané boty jim dokážou předejít úplně.
Já jsem šla jako obvykle v barefoot botách – ale bohužel už dost prošlapaných. A to byla chyba. Zjistila jsem, že podrážka byla tak tenká, že jsem pak na tvrdém podkladu už cítila každou dlaždici.
Kdybych šla znovu, rozhodně bych si pořídila Altra – boty, na které slyším samou chválu. Mají širokou špičku, měkké tlumení, jsou lehké a navržené přímo pro dlouhé vzdálenosti. Mezi mými přáteli, ať už barefootáky nebo ne, mají skvělou pověst.
Malá poznámka – Altra boty se dají doplnit o návleky proti písku a bahnu, což je super třeba i na Rota Vicentina, kde se jde hodně v písku.
Vybavení do deště
Já jsem šla v období, kdy bylo jasné, že mě déšť nemine, a tak jsem trochu experimentovala – a vyplatilo se to.
- Pořídila jsem si nepromokavé ponožky SEALSKINZ , které jsem testovala v promočených teniskách. Bylo to neuvěřitelné – i když noha působila vlhká, zůstala v teple a neodřená.
- Kombinace tenkých rychleschnoucích bot a voděodolných ponožek mi přišla mnohem praktičtější než Gore-Texové boty, které schnou i několik dní.
- Samozřejmostí je pončo – ideálně takové, které překryje i batoh.
- Kalhoty do deště – nejsou nutností, asi by stačili rychleschnoucí kalhoty. Nicméně já v předpovědi měla spoustu deštivých dní a tak jsem ještě v Porto v Decathlonu přikoupila za pár euro kalhoty do deště a byla jsem za ně moc ráda.
Skvělý tip: ziplock sáčky! Měla jsem v batohu několik pevných uzavíratelných sáčků, do kterých jsem dala důležité věci (např. i notebook). I v tom největším dešti jsem měla jistotu, že budu mít uvnitř sucho.
Trekové hole?
Camino Portugués je rovinaté a pohodlné. Hole nejsou potřeba, ale pokud je máte rádi, klidně si je vezměte.
Další důležité vybavení
- Powerbanka – na Camino rozhodně must-have. Nabíjecích míst je dost, ale mít rezervu je klid na duši.
- Láhev na vodu (nebo hydrovak) – ideálně 1–1,5 l. Voda je často dostupná, ale budete potřebovat si nějakou nést sebou.
- Plátěná taška nebo malý batůžek – na nákup nebo odpolední procházku, když si necháte batoh na ubytování.
- Špunty do uší a maska na oči – pokud budete spát v ubytovnách s více lidmi a máte horší spaní, oceníte.
- Mini lékárnička – léky osobní potřeby, náplast, něco na bolest, jak jste zvyklí. Já nosím všelék Dračí krev.
Můj tip: krém na nohy, pantofle, pokrývka hlavy, balící kostky a zavírací špendlík
Krém na nohy je můj tajný tip jak ulevit bolavým nohám po dlouhé chůzi, mně funguje večer si s ním namasírovat nohy jako kouzlo, každé ráno mám nohy jako nové, připravené na další kus cesty. Já měla tento kostivalový.
Stejně tak pantofle – ulevit večer nohám od bot, navíc jsou praktické na ubytování (v některých ubytovacích zařízeních je povinnost nechat boty venku v odděleném prostoru :-)), jsou bezva i do sprchy. Stačí nějaké lehké plastové, já měla za pár korun z Decathlonu a už bych bez nich nešla.
Pokrývka hlavy – šátek, kšiltovka, já mám svůj klobouk – jako ochrana před sluncem, skvělé do větru i deště.
Balící kostky/organizéry – vybalování batohu a jeho balení je každodenní rutina. A je hodně důležité, jak se vám podaří zabalit. Balící kostky jsou skvělé na organizaci věcí v batohu, rychle si vytvoříte systém a velmi vám to usnadní život na cestách. SKvělé jsou prý i ty kompresní, s nimi zatím zkušenost nemám. Já měla alespoň plátěné tašky.
Zavírací špendlík? Ano! – velký zavírací špendlík nebo cokoliv, co bezpečně udrží vyprané, nedosušené prádlo na vašem batohu abyste mohli dosušit během dne.
Kompletní seznam vybavení v PDF ke stažení nejdete ZDE >>>
Nejčastější obavy před cestou – a proč se jich nebát
Camino je dlouhá cesta. A než se na ni člověk vydá, napadne ho spousta otázek. A taky obav. Tady je pár těch, které slýchám nejčastěji – a moje zkušenost, proč opravdu není důvod si je brát s sebou do batohu.
„Zvládnu to fyzicky?“
Tohle je asi nejčastější strach. Ale dobrá zpráva je: Camino Portugués je jedna z nejjednodušších poutních tras vůbec.
- Má kolem 230–260 kilometrů podle zvolené varianty.
- Jde se po rovině, bez větších převýšení.
- Každý si může sám zvolit délku etapy – klidně 10 kilometrů denně.
- Ubytování je tak časté, že není problém přizpůsobit cestu vlastní kondici.
Na trase jsem potkala seniorní poutníky, lidi po nemoci, maminky s dětmi (i s kočárkem!) – i ty, kteří si šli prostě jen zkusit, jestli je to bude bavit. A zvládli to. Pokud jste zvyklí jen trochu chodit, tohle zvládnete taky.
Za sebe můžu říct, že jsem neměla ani jeden moment, kdy bych se cítila na pokraji fyzických sil.
„Nebudu se ztrácet?“
Nebudete. Camino je značené naprosto skvěle. Žluté šipky a mušle vás vedou na každém rohu – a pokud omylem někde šipku přehlédnete, stačí se rozhlédnout nebo použít aplikaci (viz bod 7).
- Doporučuji aplikace Camino Ninja a Gronze, které ukazují vaši polohu i trasu.
- Telefonní signál je po celé trase.
- A navíc – vždycky se najde někdo, koho se můžete zeptat.
Ztratit se tedy fyzicky prakticky nejde. A když už náhodou sejdete z cesty, není problém se rychle napojit zpět.
„Nebudu tam úplně sám?“ / „Nebude tam moc lidí?“
Tady jsou dvě skupiny lidí – jedni se bojí, že budou sami, druzí že bude přelidněno. A Camino dokáže nabídnout obojí. Můžete ho strávit s ostatními poutníky, nebo se úplně stranit. Nebo kombinovat obojí, tak, jak to asi dělá nejvíce lidí.
V hlavní sezóně (červenec–srpen) prý bývá na některých trasách opravdu mraky lidí, slyšela jsem, že na ubytování se umí čekat i hodiny. Do toho bych nešla, navíc když se tomu dá snadno vyhnout – volbou jara nebo podzimu. Já jsem šla na jaře a to, co jsem zažila, bylo ideální:
- Byly dny, kdy jsem šla sama, nikoho nepotkala, a měla pocit, že jsem jediná poutnice na světě. Ale jakmile jsem si dala pauzu, někdo mě došel.
- Hlavně ke konci trasy lidí přibývalo, ale stále se to nedá nazvat davy a když jsem i tak chtěla být sama, stačilo nechat ostatní poodejít.
Večer na ubytování jsem pak mohla být s lidmi – nebo si sednout stranou. Nikdo vás do ničeho nenutí. Ubytování bylo většinou dostupné, jen dvakrát jsem musela změnit to původně plánované.
A to je na Caminu moc fajn. Chcete mlčet? Mlčíte. Chcete sdílet? Sdílíte. Chcete samotu? Máte ji mít. A každá možnost je správná.
Co mně osobně dalo jít Camino de Santiago?
Tolik věcí! Především hluboký vnitřní klid. Jako máma čtyř dětí dlouhé roky funguji v režimu, kdy každý můj den je přizpůsobený potřebám ostatních. A najednou jsem byla sama se sebou. Bez očekávání, bez povinností, jen s batohem na zádech a dlouhou cestou před sebou.
Poutě mi daly čas. Prostor. Ticho. Pocit, že se můžu znovu naladit na svůj vlastní rytmus – jít, kdy chci, jíst, když mám hlad, zastavit se, kdy potřebuji. Důvěru ve svět i v sebe. Překvapilo mě, jak přirozené to pro mě bylo a jak rychle si tělo i hlava zvykly.
A taky mi daly spoustu krásných setkání – od krátkých rozhovorů až po přátelství, která trvají dál. Společná cesta vytváří pouto, i když každý jde vlastně sám za sebe. A v tom je možná to nejkrásnější – že v té samotě člověk zažije sounáležitost, jakou jinde těžko najde.
Doporučení a slova na závěr
Doufám, že se mi v předchozích bodech podařilo shrnout vše důležité, co vás může na cestě zajímat nebo uklidnit. A pokud ve vás Camino aspoň trošku zarezonovalo, chci vám ještě něco říct:
Běžte.
Pokud cítíte, že vás to volá, ale pořád váháte, moje doporučení je jasné – prostě běžte. Je to zážitek, který vám nikdy nikdo nevezme. A jediné, čeho byste mohli litovat, je to, že jste to nezkusili.
Nemusíte začínat hned celou trasou z Porta. Můžete jít jen pár dní, vybrat si kratší úsek a vyzkoušet, co to s vámi udělá. Například:
- Z města Vigo (cca 100 km do Santiaga),
- nebo z Tui (kousek za hranicí se Španělskem, cca 115 km).
I tato kratší verze vás dovede až do cíle a dá vám možnost získat Compostelu, pokud ujdete alespoň 100 k
Nejde o to ujít co nejvíc kilometrů, ale zažít něco, co ve všedním dni chybí – hlubší spojení se sebou, s přírodou, s ostatními lidmi. A když se vrátíte, zůstane ve vás kus ticha, radosti a nové perspektivy.
Všechno se zpomalí, zjednoduší, ztiší. Den má jen pár základních úkolů: vstát, zabalit si batoh, jít, najíst se, najít si místo k přespání. Všechno je na těch pár dní tak jednoduché. Člověk víc vnímá tělo, přírodu, náhody, znamení.
Já osobně zažívám na poutích stav, kdy jsem nejvíc sama sebou. Nic se po mně nechce, nic nemusím vysvětlovat, nemusím nikomu nic dokazovat. Jen jsem. A to je na poutích pro mě jedna z nejkrásnějších věcí.
A to bych přála zažít i vám.
Až dorazíte ke katedrále do Santiaga…
Jsou dvě věci, o které se s vámi ještě podělím. Ne praktické, ale… pro poutníky.
- Až dorazíte na náměstí u katedrály, říká se, že se nemáte koukat vzhůru. Uprostřed náměstí je mušle. Přijdete k ní, pokleknete na pravou nohu, levou ruku dáte na mušli a poděkujete si, oceníte se. Dokázali jste to! A potom se můžete podívat vzhůru. 🙂
- A pak je tu jeden důvod, proč v Santiago de Compostela přespat – tajemný stín poutníka. Najdete ho vzadu za katedrálou. A co je na něm tak zajímavého? Samotný sloup, který stín vrhá, tvar poutníka nemá. Nechám na vás, zda se necháte překvapit, nebo se chcete podívat HNED.
¡BUEN CAMINO!
Pokud byste se chtěli podívat i na videa z této cesty, najdete ji ve výběrech u nás na Instagramu.
